6. část

26. dubna 2011 v 22:45 | Yuki-cat |  Bodyguard (Dokončeno)
Slibuji, že příště už se něco málo začne dít.


Zaslechnu tátu, jak zpovídá na chodbě Rika. Už se chystám vylítnout z pokoje a začít si na toho drzouna stěžovat, ale v pootevřených dveřích mě zarazí Rikova slova.
"Je mi líto, ale tu práci musím odříct." V první chvíli zajásám. Vyhrál jsem. Samolibě se ušklíbnu, myslel jsem, že zbavit se ho bude těžší.
"Ale já vám zaplatím. Myslel jsem, že je to dohodnuté." No tak tati, kašli na něj. Ať klidně táhne, není potřeba.
"To ano, ale váš syn zjevně o ochranu nestojí. Je mi to líto, půjdu." Konečně mu to došlo, to to trvalo. Uchechtnu se.
"Ne prosím. Počkejte, já s ním promluvím, už nebudou problémy. Prosím." Zatrne ve mně. Táta zní opravdu zoufale.
"Je mi líto, ale nemůžu ho chránit, když nespolupracuje. Sam vám vzkazuje, že se i tak pokusí zjistit, kdo mu vyhrožuje."
"Ano, ale co jestli se mu něco stane. Nemůžu si dovolit, najmou někoho jiného, kdo by ho hlídal. Prosím, nechcete si to ještě rozmyslet?" vážně se o mě moc bojí. Připadám si jako ten největší parchant na světě. On se o mě stará a já mu k tomu ještě přidělávám starosti. Bouchnou dveře.
Táta projde kolem mého pokoje. Když si mě všimne, jen se na mě zklamaně podívá a zavře se v ložnici. Nestojím mu ani za to, aby mi vynadal.
Povzdechnu si a vyběhnu z domu, za Rikem. Zahlédnu ho na konci ulice. Doběhnu ho a stoupnu si před něj.
"Co ještě chceš?" zeptá se bez většího zájmu. Trochu znejistím, co mu mám vlastně říct?
"J-Já chci, aby ses vrátil." Dostanu ze sebe nakonec.
"Proč bych měl?" obejde mě a pokračuje v cestě. Srovnám s ním krok.
"Protože táta se o mě bojí a já mu nechci dělat starosti, dokonce jsem ochotný strpět i tebe." Řeknu popravdě. Zastaví se a zpříma se mi podívá do očí. Pohled mu oplatím stejně pevně.
"Když ti něco řeknu, uděláš to, když někam budeš chtít jít, řekneš mi to a půjdu s tebou a to bez protestů. Navíc budu spát na posteli." Zhluboka se nadechnu a zvažuji, jestli to za to vůbec stojí. Vybaví se mi tátův utrápený pohled.
"Souhlasím." Kývnu. Bez dalších slov se otočí a jde k domu. Následuji ho.
Doma tátovi vysvětlím, že jsem se omluvil a přemluvil ho, aby se vrátil.

Tak to bych nečekal. Ten kluk se vážně nezdá. Vrátím se s ním teda do domu a rovnou zapadnu do jeho pokoje, ať si to s otcem vyřeší sám. Věci nechám v báglu a posadím se na postel. Chvíli jen tak sedím a rozhlížím se po pokoji. Je hezký, velký, a světlý. Zařízen je v zelené barvě a to včetně doplňků. Mám rád zelenou. Přejdu ke knihovničce vedle okna pod kterým je psací stůl. Prohlédnu si knihy v policích. Jsou to převážně detektivky, pár románů a spousta časopisů. Jeden si vytáhnu a prolistuji. Zřejmě má rád koně, většina časopisů je o nich.
Otevřou se dveře a do pokoje vejde Alex. Netváří se zrovna nadšeně, ale to už není můj problém. Sednu si s jedním z časopisů na postel a nevšímám si ho. On z pod postele vytáhne náhradní madraci a začne si chystat nocleh.
Když má hotovo vezme si ze stolu zřejmě rozečtenou knihu a lehne si s ní na madraci. Jeden druhého okázale ignorujeme do doby kdy se Alex zvedne a odloží knihu.
"Dáš si něco k večeři?" otočí se ke mně.
"Jo, jasně. Díky." kývnu.

Vrátím se po dvaceti minutách s dvěma talíři s pizzou. Jeden mu podám. Trochu podezřívavě se na to podívá.
"Není to otrávené, že ne?" s povytáhnutým obočím si mě prohlíží. Věnuji mu jen kyselý úšklebek a pustím se do jídla. Zřejmě jsem ho tím, ale neuklidnil, protože své jídlo opatrně očichá. Tohle je k smíchu, co bych z toho měl. Ne, že by mě to nenapadlo.
"Dneska, už jsem ti jedno jídlo dal a přežil si to." připomenu. To ho zřejmě trochu uklidní a začne jíst.
"Kolik ti vlastně je?" musel jsem se zeptat.
"Kolik myslíš?"
Skoumavě si ho prohlédnu. Pokrčím rameny. "Nevím. Dvaadvacet?"
"Skoro. Jednadvacet." opraví mě.
"Aha." dál se už věnuji jen jídlu. Rik dojí dřív, odloží talíř a skoumavě si mě prohlíží.
"Řekneš mi něco o těch dopisech?"zeptá se mě.
"Co chceš vědět." zeptám se ho bez většího zájmu. Ten klidný tón více, méně hraju. Nechci se předtím viděračem složit strachy, ale pravdou je, že ten útok na Marka mě pořádně vyděsil.
"Cokoli, nevíš o někom, kdo by ty dopisy mohl psát. Třeba jen podezření, abych věděl na koho si dát pozor." to zní docela rozumě, proto se zamyslím. Kdo by mě mohl tak strašně nenávidět? Ne, že bych nad tím už nepřemýšlel. Ale nikdo, tak zvrhlí mě nenapadá, znám pár lidí, kteří mě nesnáší, ale nikdo z nich by nezašel tak daleko.
"Nevím. Možné Daniel Tremark, ale to je tak blbost. Je to jen idiot tvářící se jako děsnej frajírek. Ve skutečnosti je to srab. Na něco takového by si netroufl." ujistím ho. I tak vytáhne mobil a zřejmě někomu napíše SMSku.
"Všechno?" koukne na mě dřiv než jí odešle. Jen pokrčím rameny a odnesu prázdné talíře.

Pošlu Samovi jméno na prověření. Moc šance tomu nedávám, podle toho co říkal Alex, tak tenhle týpek to nebude. Ten co mu vyhrožuje musí být naprostý magor, soudě podle těch dopisů. Nejhorší na tom je, že mi nepřídou jen jako plané výhružky.
Využiji toho, že tu Alex není a převléknu se do věcí na spaní, což jsou volné trenýrky a černé triko. Pak se otráveně otočím ke školní tašce. Jen v rychlosti si prolistuji poznámky.
"Ty se učíš?" kouká na mě Alex nevěřícně ode dveří. Pozvednu obočí. Co ten údiv?
"Musím se v té škole nějak udržet a přesvědčit všechny, že jsem opravdu jen student." vysvětlím mu.
"To musí bejt otrava."
"To je, ale neučíte se nic novýho, většinu z toho už znám." odložím sešit a vlezu si pod deku.
"Neplánuješ někam jít?" pro jistotu se ho zeptám.
"Ne." ujistí mě. Zavřu tedy oči s tím, že jdu spát. Světlo v pokoji mi nijak nevadí, přesto se po chvilce zhasne a místo toho se rozzáří decentní lampička.

Chvíli si ještě čtu, než se mi začnou klížit oči. Zaklapnu knihu a odložím jí na stůl. Rik už pravidelně oddychuje, takže se snažím být co nejvíc potichu. Zhasnu a taky zalehnu.


Další dny se Alex s Rikem spíše jen snášeli vedle sebe. Vzkazy se oběvovali dál, ale jinak se nic nedělo. Problém nastal až v pátek, když Rik příjde do pokoje ve chvili, kdy Alex balí.

"Ty se někam chystáš?" něco mi asi uniklo.
"Jo, jedu s Markem ke strejdovi na ranč." oznámí mi jako by nic.
"A to mi říkáš, až teď?"
"V klidu, buď rád máš volnej víkend." usměje se na mě. Úsměv mu vrátím i když o dost škodolibější.
"Tak na to zapomeň. Máme dohodu a jestli se ti nechce sedět doma, tak jedu s tebou." nenechám ho ani protestovat a výjdu z pokoje a brnknu Samovi aby mi v bytě zabalil pár čistých věcí. S hlubokým nádechem se vrátím do pokoje. To bude protestů.
"Není nutný abys tam s náma jezdil. Strejda má soukromý pozemek, navíc tam se mnou bude Marek. Nic se nemůže stát." musím uznat, že se opravdu snaží. Jeho výraz neviňátka je k nezaplacení. Nakloním se až těsně k němu. Trochu se zarazí a znachoví. Je rozkošnej.
"Bez protestů." šeptnu mu do ucha. Překvapivě to zabere a dalších argumentů se nedočkám.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 akyra akyra | 19. července 2011 v 15:22 | Reagovat

Jůůůůůůůůůůů ^.^ to je jkrásné, moc se mi to líbí jen tak dál :)

2 Lili Lili | 19. července 2011 v 22:09 | Reagovat

užasný *-* ještě že tak x) du hned na další dílek :-D

3 Haku Haku | 23. července 2011 v 21:09 | Reagovat

Nadšene si mädlí ručičky :-D  :-D  :-D

4 Karin Karin | 25. června 2017 v 12:42 | Reagovat

Na farmě to bude asi zajímavé. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama