Zloděj

24. ledna 2011 v 0:01 | Yuki-cat |  Tom a Daniel
Jsem to šoupla do jedné.
18+


"Vy ho nemáte? Jak vám mohl utéct?" ječel šéf a pro změnu ne na mě. Tentokrát to schytal nováček. Zřejmě ho nikdo nevaroval před hlasovým projevem našeho nadřízeného. Chudák. Krčí se předním a viditelně přemáhal touhu utéct. Kdyby jen věděl, že ječí, i když si jen objednává kafe. Přitom se nic tak hrozného nestalo. Podle hlášení volali z jednoho obchodu, že jedna z prodavaček přistihla zloděje. Přijeli tam a jeden z policistů šel sepsat hodnotu kradeného zboží. Náš nováček zůstal u pokladny se zlodějem a snažil se z něj dostat totožnost. Ke vší smůle se prodavačce, která zloděje načapala, nelíbilo, že není v centru pozornosti. Začala na chudáka chrlit tisíce informací, které se případu vůbec netýkali. Jen na moment se k ní otočil, čehož využil zadržený muž a vypařil se. Hned za ním vyběhl na ulici, ale muž se ztratil v davu. Naneštěstí pro něj si v tom spěchu zapomněl v krámě batoh s věcmi, mezi kterými byly i doklady. Takže si šéf mohl tenhle výstup klidně odpustit.
Když skončí s ječivým káráním nováčka, zavolá si do kanceláře mě. A je to tady.
"Jak to vypadá s tím zlodějem starožitností?" když mluví klidně je to ještě děsivější.
"Podle jednoho z informátorů by se dnes měl pokusit ukrást jeden z obrazů pana Hortnera. Ale je to dost nepravděpodobné." řeknu vše co vím, moc toho není. Toho zloděje se snažíme chytit už několik týdnů.
"Proč nepravděpodobné." zavrčí šéf otráveně.
"Tu informaci má od jednoho feťáka, který ho chtěl přesvědčit k poskytnutí dávky na dluh. Prý jeho brácha je ten zloděj a na dnešek má výhodný kšeft, po kterém bude mít peněz dost. Adresu ani jméno nevěděl. Jediné, co z něj ještě dostal bylo co se chystá ukradnout, pod záminkou, že chce vědět jak cenná ta věc je a jestli nu opravdu bude schopný zaplatit." dopovím. Znechuceně si odfrknu. Nesnáším dýlery a hnusí se mi nechávat je na pokoji, jen kvůli informacím i když občas cenným.
"Proč myslíš, že to není pravda." Zeptá se udiveně šéf.
"Toho zloděje jsou plné noviny, podle mě si to ten feťák vymyslel, aby získal drogy." Objasním domněnku. "Pro všechny případy, jsem kontaktoval pana Hortnera a informoval ho. Je momentálně mimo stát. Dál mi svolení ke vstupu na jeho pozemek. Takže to tam dnes pro jistotu ohlídám."
"Dobře. Vezmi si někoho s sebou." Schválí mi akci, která je podle mě zbytečná, ale jistota je jistota. Zamyslím se.
Koho bych si tak měl vzít.
"Vezmu toho nového." Oznámím mu.
"Proč zrovna jeho?" asi se diví, proč si k příležitosti chytit tak dobrého zloděje, vyberu někoho nezkušeného.
"Nečekám, že se tam ten zloděj ukáže a navíc si toho chudáka tak vyděsil, že mu nějaká ta akcička jen prospěje." řeknu a vyjdu z kanceláře. Ani nepočkám, jestli mi to schválí. Zamířím rovnou k Honzovu stolu. Ještě pořád vypadá rozhozeně z toho šéfova výbuchu.
"Ahoj, hele zase si to tak moc neber. Dneska mi pomůžeš s případem." oznámím mu. Zřejmě už slyšel, na čem pracuju, protože se mu oči rozšíří oči překvapením. Pak se usmál.
"Tak se zvedej a jde se." vezmu si ze svého stolu věci. Myslím tím zbraň, peněženku a klíčky od auta. U dveří mě dožene Honza. Společně nasedneme do mého auta a rozjedeme se k Hortnerově vile.
"Danieli. Co ode mě přesně potřebuješ?" zeptal se Honza.
"Mam typ na další loupež, tak to tam trochu pohlídáme. Majitel je zrovna mimo, ale dům nám odemkne služebná." osvětlím mu situaci.
"Ale proč já. Pracuju tu teprve týden." V jeho hlase zaslechnu nervozitu a pousměju se. Pohlédnu na dvaadvacetiletého mladíka vedle sebe.
"Po pravdě, nikdo jiný mě nenapadl." Přiznám. "Polovina oddělení má dost práce se svými případy a tu druhou polovinu nemůžu vystát."
Na to nic neřekne, tak zbytek cesty proběhne v tichosti. Velkou tepanou branou vjedeme před velkou, drahou vilu. Před vchodem čeká starší žena. Vystoupíme z auta. Žena nám odemkne a pustí do domu. Projedeme obrovskou halou, se schodištěm do vyšších pater, do obývacího pokoje. Kde nás zřejmě služebná poučí, abychom na nic nesahali a nic nerozbili. V pokoji si všimnu obrazu na jinak prázdné zdi. Je pestrý a vykreslený v teplých barvách.
Tak o tenhle by mu dnes mělo jít. Hospodyně nám připraví něco k jídlu a odejde domů. Honza není zrovna neupovídanější společník. Večer sníme jídlo a sedneme si v temném obývacím pokoji. Nesmí být poznat, že dům není prázdný. Jsme ticho a připraveni vyrazit při sebemenším zvuku. Ale nic se neděje. K půlnoci se mi začnou klížit oči.
"Zajdu si udělat kafe, chceš taky." Zvednu se.
"Ne díky."
V kuchyni nerozsvítím a snažím se po tmě ohřát vodu v konvici. Najít kávu a hrnek mi trvá o poznání déle.
S hrnkem si sednu ke stolu a v klidu upíjím. Pak hrnek opláchnu a vrátím na místo. Cestou zpět se zděsím. Honza leží v hale v bezvědomí. Nejspíš si to s tou kávou rozmyslel. Někdo ho musel něčím praštit, Jak to, že jsem nic neslyšel. Vytáhnu zbraň. Opatrně přejdu do pokoje s obrazem. Někdo tam je a zrovna rychle sundává obraz ze stěny. Nepozorovaně k němu dojdu.
"Policie. Polož ten obraz a ruce dej tak abych na ně viděl." řeknu pevně. Dotyčný se zarazí a pomalu odloží obraz, pak se otočí ke mně. Přes obličej má kuklu.
Jen na moment si dovolím v duchu jásat, že jsem ho chytil, když mi zbraň vykopl z ruky. Následně mi vrazí pěstí až sletím na zem. Hned vstanu a ránu mu vrátím. Po chvíli praní se, se mi podaří strhnout mu kuklu z obličeje. Naskytne se mi pohled do temných očí, jemnou tvář a blond vlasy na ramena. Při pohledu do jeho tváře se bůh ví proč zarazí. Chyba. Velká chyba. Protože v tu ránu mi vrazí takovou ránu, že se propadnu do temnoty.

Probere mě bolest hlavy. Chci pohnout rukou, ale nejde to. Otevřu oči. Kde to jsem?
Je to malý pokoj se zataženými závěsy. Není tu nábytek jen jedna postel, na které ležím s rukama připoutanýma k pelesti. Jak jsem se sem dostal a proč jsem tady? Ve vedlejší místnosti bouchli dveře. Hned na to se ozvou hlasy.
"Proč si ho sem přitáhnul?" Hlas zněl roztřeseně a vztekle.
"Viděl mě. Co sem měl asi tak dělat?" Tenhle byl o něco klidnější a pevný.
"Já nevím, ale co s ním teď?"
"Musím si to promyslet."
"Jak si to mohl takhle zvorat."
"Nechceš mi náhodou říct, jak mohli vědět, kde na mě mají čekat?" v druhém hlase byla jasně slyšet zloba.
"J-já nevím, možná to byla náhoda." Hlas se otřásl o poznání víc.
"Zase si kecal viď. Tak komu si to vyžvanil." Ječel druhý a byla slyšet rána.
"Pusť mě. Nikomu, opravdu." Žadonil.
"Nelži, musel si to někde říct. Nebyla to žádná náhoda, čekali tam na mě. Tak komu?" zavrčel netrpělivě.
"Jednomu dýlerovi, abych ho ujistil, že zaplatím." Řekl zoufale.
"Slíbils mi, že s tím přestaneš."
"Snažil jsem se, ale nešlo to vydržet. Promiň."
Rozvzlykal se. Pak bylo chvíli ticho. Neodvažoval jsem se ani pohnout, aby postel náhodou nezaskřípala. V tuhle chvíli nestojím o jejich pozornost.
"Co s ním chceš udělat?" zeptá se po chvíli zase ten první.
Napnu sluch, tohle mě teda zajímá.
"Musím si to promyslet. Dneska se sejdu s kupcem, pak bychom mohli někam odjet." Odpověděl druhý.
"Ale je to policajt, může tě zatknout." zněl zoufale.
"Já vím. Dostaneme se z toho, uvidíš." zřejmě se ho snažil utěšit.
Pak byli jen slyšet kroky blížící se ke dveřím od mého pokoje. Otevřeli se dveře. Nestihl jsem nijak reagovat, jen sem hleděl do těch temných očí. Blonďák zůstal stát mezi dveřmi.
Jen stál a pozoroval mě. Za jeho zády zahlédnu drobného blonďáčka. Seděl v křesle a třásl se po celém těle.
"Jeho si nevšímej, nemá s tím nic společného." Řekne mi klidně. Obrátím tedy pozornost opět k němu.
"Proč jsem tady?" nehledě na to, že nevím, kde jsem.
"Myslím, že jsi všechno už slyšel. Viděls mě." Jeho ledový klid je děsivý.
"Co přesně to znamená pro mě?" nesnáším nejistotu a bezmoc.
"Nejsem si jistý. Nehodlám jít do vězení." Neudržím se, tomuhle jsem se musel zasmát.
"Snadná věc, nekrást. Ale na to je trochu pozdě." Nemohl jsem si pomoct. To si jako myslel, že ho nikdy nikdo nechytí. Zmlknu, když mě přišpendlí k posteli. Klekne si mi na nohy a rukama se zapře vedle mé hlavy.
"Nejsi v pozici, aby sis mohl dovolit mě provokovat." zavrčí mi do tváře.
Až teď mi dojde, jakou chybu jsem udělal. Možná je vážně blbost dráždit cizího chlápka, když jste neozbrojen a připoután k posteli. Přesto jsem nevěřil, že by byl schopen mě zabít.
"Proč seš najednou ticho?" prsty jedné ruky mi zlehka přejel po tváři. Z toho doteku mě zamrazilo.
"Nesahej na mě!" zavrčím. Jen se ušklíbne a dál putuje prsty po mé tváři, na krk a dál na hrudník, který už pohladí celou dlaní. Zvláštní pocit, svým způsobem je to příjemné. Nedám na sobě nic znát a dál se mu pevně koukám do očí.
"Tome telefon." oslovený se podívá ke dveřím. Stočím hlavu tím směrem a uvidím toho druhého, jak stojí mezi dveřmi s telefonem v ruce. Ten, který se nade mnou právě dost nebezpečně naklání, si otráveně povzdechne.
"Pokračování budeme muset nechat na později." mrkne na mě, zvedne se a převezme telefon. Odejde z místnosti. Až teď mi dojde význam jeho slov. Pokračování? Jaké pokračování?
Zavřely se dveře. Byl jsem zase sám v malém pokoji. Poprvé za celou dobu si mohu pořádně prohlédnout spoutané ruce. Hned poznám vlastní želízka. Zacloumám masivní dřevěnou pelestí postele. Nejsem žádné tintítko, ale tohle vážně neurazím. Položím se na postel a zavřu oči. Musím si to vše důkladně promyslet.
Dá se docela dobře předpokládat, že ta informace o loupeži vzešla od toho mladíka, který tu žije s Tomem, jak ho předtím oslovil. Podle toho co řekl mému informátorovi, jsou to bratři a zřejmě krade pouze Tomáš. Dnes se chystá prodat ukradený obraz a v nejbližší době odjet ze země i s bratrem. Nemají důvod mi ublížit, když budou chytří, nebude pro ně problém zmizet. Kdyby je chytili, tak by jim, v extrémním případě vražda policisty jen uškodila. Tomu mladšímu určitě.
Moje vlastní dedukce mě trochu uklidní. Můžu jen doufat, že jsou chytří.

Proberu se. Skrz závěsy není vidět žádné světlo. Cože? Usnul jsem? Kdy? Zmateně zamrkám. Kolik může být hodin. Zaposlouchám se do ticha. Zdá se, že v bytě nikdo není. Posadím se. Z té postele jsem celý rozlámaný.
Odvedle zaslechnu bouchnutí dveří, následně se ozvou nadávky.
"Šmejd jeden zasranej." Jestli se nepletu, tak osoba, která právě vešla do bytu je dost pod parou. Potvrdí se mi to ve chvíli, kdy dotyčný otevře dveře. Spíše je tedy rozrazí a opře se o futra. Blonďák v jedné ruce drží skoro prázdnou lahev vodky a v druhé…Ježíši. Má mou zbraň. Dost znervózním.
Nehnutě sedím a pozoruji ho. Jeho pohled se mi nelíbí. Naráz vypije zbylý obsah lahve, pak jí ledabyle odhodí na zem.
"Líbí se ti ubytování?" zeptá se navztekaně. Něco ho muselo pořádně vytočit.
"Potřebuju na záchod." trochu se mi třese hlas, ta zbraň mě vážně znepokojuje.
"Vááážně?" protáhne. Přijde ke mně a rozkročmo se mi posadí na klín. Chytne mi černé vlasy na temeni a donutí zaklonit hlavu. "To bych tě asi měl pustit do koupelny, že jo?"
"Jo, prosím."
"Prosíš?" pod bradou ucítím přiloženou zbraň. Ztuhnu. "Tak dělej, pros!"
"Prosím." zavrčím. Sáhne do kapsy a vytáhne klíčky. Hodí je ke spoutaným rukám a postaví se. Odstoupí ke dveřím. Odemknu si náramky a podívám se na Tomáše.
"Koupelna je vedle. Nic nezkoušej, nebo tě zabiju." výhružně na mě namíří. Nemam v plánu se o něco pokoušet. Moje přesvědčení, že mě nezabije je v tuto chvíli pryč. Koupelna je hned naproti pokoji. Vejdu do ní a zavřu se. Po celém dni se konečně můžu napít vody a opláchnout se. Vyjdu asi po deseti minutách. Tomáš čeká za dveřmi. Vrátím se do pokoje, kde po mě hodí pouta, abych se zase připoutal. Hned jak to udělám, povalí mě na postel a zalehne.
"Byls tam dlouho." řekne mazlivě a vklouzne mi rukou pod triko. "Ještě si mi neodpověděl na otázku."
Je cítit alkoholem. Znechuceně odvrátím hlavu, ten pach nesnáším. To se mu samozřejmě nelíbí. Zvedne se do sedu a chytne mě pod bradou. Tvář mi natočí zpět k sobě. Ke spánku mi přiloží zbraň.
"Neignoruj mě!" křikne.
"Nevzpomínám si na otázku." Spokojeně, že si získal mou pozornost, se ušklíbne.
"Ptal jsem se, jak se ti líbí ubytování?" zopakuje. Zřejmě by nebylo dobré, začít si stěžovat na chybějící stravu a nedostatek volného pohybu.
"Zažil jsem i horší." řeknu prostě. Vzpomenu si na jednu noc v zavšiveném motelu. Tady aspoň není plíseň.
"Vlastně je to můj pokoj. Takže tu dnes budu spát s tebou." zase si mě začne zaujatě prohlížet.
"To není problém, odpoutej mě a já se půjdu vyspat domů." Navrhnu. Tomáš se rozesměje, ale hned na to se zamračí. Hlavní mi přejede od spánku až k tváři a zpět.
"Nehraj si se mnou. Dneska mi vybouchnul obchod, což mi zkomplikovalo plány ohledně našeho odjezdu ze země a k tomu si tu ty. Co bych s tebou měl udělat? Hm?" nakloní se blíž a políbí mě. Snažím se mu vytrhnout. Přestanu se cukat, hned jak mi zbraň surově přitlačí ke spánku. Nechám se líbat, v tomhle stavu by mě mohl vážně zabít. Jen doufám, že ta zbraň je zajištěná. Ruka pod mým trikem se dá do pohybu. Přesune se na jednu z bradavek a začne jí třít mezi prsty. Ztuhnu, už po několikáté za večer.
"O co…se snažíš? Nech…toho!" snažím se protestovat mezi polibky. Využije mých pootevřených úst a vklouzne mi do nich jazykem. Tohle už nevydržím a kousnu ho. S bolestným syknutím se odtáhne a zuřivě mě uhodí do obličeje. Au. Tak tohle bolelo. Myslím, že jsem ho vážně naštval.
Odložil zbraň a prsty mě uchopí kolem krku. Stisk zesílí na maximum. Zřejmě se rozhodl zabít mě holýma rukama. Nemůžu dýchat a před očima se mi pomalu zatemňuje, ale jediné co jsem schopný dělat je bezmocně kopat nohama ve vzduchu. Zavřu oči, nemůžu vydržet ten pohled do chladných očí. Jako by to ani nebyl on.
Stisk povolí a já se chroptivě nadechnu. Bolí to. Každý sebemenší nádech, bolí. Rozkašlu se. To je teprve bolest. Podívám se na Toma. Vypadá zmateně, když si všimne mého pohledu, rychle nasadí svůj ledový výraz.
"Nemáš mě rozčilovat. Říkal jsem, že nemám dobrou náladu." jestli to měla být omluva, tak nevyšla. Spíš mi přišlo, že se snaží obhájit to chování sám sobě.
"Seru ti na to jakou máš, nebo nemáš náladu. Málem si mě zabil." Zaječím na něj chraplavě. Nic mi na to neřekne a začne mě opět líbat. Jen se pro jistotu vyhne rtům a začne na bolavém krku. Vyhrne mi triko a přetáhne mi ho přes hlavu. Pohladí obnaženou kůži. Pomalu prozkoumává můj hrudník a břicho jazykem. Zavřu oči a kousnu se do rtu, abych zadržel steny. Jeho dráždění mě přivádí k šílenství.
"Přestaň!" syknu skrze zaťaté zuby. Nevšímá si mě a začne se věnovat pásku u mích kalhot. Rozepne a následně mi je stáhne i se spodním prádlem.
"C-Co to děláš? Nech toho!" Dlaní mi přejíždí po vnitřní straně stehen. Už se neudržím a jak mile jeho prsty vystřídá jazyk, hlasitě zasténám. Jako by ho můj sten popohnal, přesunul se k mému údu a vzal mě do úst. Zcela se oddám vlně slasti, která prochází celým mým tělem. Ten bastard to s jazykem umí. S posledním zbytkem příčetnosti se ho neúspěšně pokusím odstrčit kolenem. Jen se líp usadí mezi mé nohy a jako bych nic neudělal, pokračuje. Jazykem i prsty přejíždí od kořene až po špičku mého údu. Pohyb úst ustálí v pravidelném tempu. Nejsem schopný vnímat naprosto nic, jen rozkoš, kterou mi jeho ústa přináší. Do reality mě vrátí, až když v sobě ucítím jeho prsty. Stáhnu svaly. Tohle ne, tohle já nechci. Laskání přestane a mé tělo opustí i jeho prsty. Sáhne na stolek pro zbraň. Stoupne si a namíří na mě.
"Přetoč se na břicho!" Přikáže. Vytřeštím na něj oči.
"Tak na to zapomeň." Nehodlám tu nikomu dělat děvku. Blonďák odjistí zbraň.
"Tak dělej!" křikne. Vypadá na to, že by byl schopen to zmáčknout. Zatnu zuby a velmi neochotně udělám, co říká. Překroucená želízka se mi zaříznou do zápěstí. Obličej zabořím do polštáře, který mi je následně odebrán.
"Nadzdvihni se!" udělám to. Ucítím, jak mi polštář vsune pod břicho. Jak jsem mohl takhle klesnout. Má mě tu vystaveného, jako tu nejlacinější kurvu. Hlavně ať to udělá rychle.
To jsem ještě netušil, co mě čeká. Hned jak odložil zbraň, mě začal hladit po těle. Opět do mě strčil prsty, přičemž nepřestával s odváděním pozornosti. Zakousl jsem se do prostěradla, abych mu svými steny nedal najevo, jak moc se mi jeho doteky líbí. Tohle se mi prostě nemohlo líbit. Ne. Jak by taky mohlo, vždyť se mě pokusil zabít a navíc se mě hodlá znásilnit a je to muž.
Vážně to bude znásilnění? Ozve se mi v hlavě vtíraví hlásek. Jasně, že jo. Co jiného by to…
Prsty jsou náhle zaměněny za něco většího a mohutnějšího. Překvapením a bolestí vykřiknu. Stáhnu svaly, jak jen to jde, aby nemohl hlouběji do mého těla.
"No tak. Šššššš. Uvolni se, už to nebude bolet." Rukama mi zajede pod tělo a začne hladit po hrudi a břiše, jazykem přejede celou křivku páteře. Jinak se ani nehne. Proč je najednou tak ohleduplný? Když opomenu to, že jsem tohle vůbec nechtěl.
Po jeho dotyky se chtě, nechtě uvolním. Ucítím, jak se ve mně lehce pohne. Projede mnou tak velká a tak nečekaná rozkoš, že se neubráním stenu. Jako bych dal povel, se Tomáš začne pohybovat. Už nejsem schopen dusit v sobě steny.
Pravidelné pohyby se zrychlí a zintenzivní. Chytne mě za boky a s pár posledními přírazy v sobě ucítím jeho horké a lepkavé sperma. Sám se udělám jen chvíli před ním. Vyčerpaně zůstanu ležet a zhluboka oddechuji zatím, co on se ze mě zvedne. To bylo…nečekaně úžasný. Na krku ucítím polibek.
"Otoč se zpátky na záda." Zavrní mi do ucha. Jsem ještě dost mimo, tak to bez přemýšlení udělám. Tomáš sedí vedle mě na kraji postele. Rukou mě opět začne dráždit v tříslech. Proč? Co pak mu to nestačilo?
I přes mé vyčerpání se mu podaří mě vzrušit během chvilky. Začne mě líbat, aniž by přestal s laskáním mého klína. Bezmyšlenkovitě mu polibky oplácím. Po chvíli se odtrhne a věnuje mi vítězný úsměv.
"Tohle se ti bude líbit." Rozkročmo si nade mě klekne.
Zalapám po dechu, když na mě pozvolna dosedne a já se ocitnu uvnitř něho. Hned se začne pohybovat.
"Počkej. Uvolni mi ruce." Moje žádost ho zarazí, přestane se pohybovat a překvapeně na mě shlédne. "Prosím. Chci se tě taky dotýkat." vypadá to, že mi moc nevěří, ale nakonec přece jen sáhne po kalhotách, z jejichž kapsy vytáhne klíčky. Odemkne pouta. Hned ho k sobě přitáhnu a začnu líbat. Rukama prozkoumávám každý kousek jeho těla. Je nádherný. Chytím ho za boky a pomáhám mu se pohybovat. Když už se blížím k vyvrcholení, začnu mu třít penis. Jeho slastné sténání mi dělá podivně dobře. Vyvrcholíme téměř současně. Tom se mi s výkřikem zhroutí do náruče. Obejmu ho a se zavřenýma očima vychutnávám doznívající orgasmus. Na rtech ucítím lehký polibek. Na moment se ode mě odtáhne a přikryje nás dekou. Přitáhnu si ho k sobě a vtisknu polibek na čelo. Netrvá dlouho a oba usneme.
Probudím se sám v posteli. Nemám pouta. Na stolku vedle postele leží moje zbraň. Po včerejší noci mě pořádně bolí svaly. Obléknu se. Vyjdu z pokoje a projdu celý malý byt. Je prázdný. Nejsou tu ani žádné věci. Takže odjel, ale vždyť říkal, že zaplaceno nedostal. Tak jak mohl odjet.
Několikrát ještě projdu celý byt a snažím se najít důkaz přítomnosti i jiných osob než jen mé. Neúspěšně.
Opustím byt a vyjdu na ulici. Tohle sídliště poznávám. K policejní stanici to není daleko. Vydám se tím směrem. Celou cestu přemýšlím o minulé noci. Ke konci to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Proč jen jsem tak zklamaný, že sem se druhý den ráno vzbudil sám. Musím být idiot, jestli jsem si od toho vážně něco sliboval. Vždyť byl opilý, nejspíš si to ani pořádně nepamatuje. A i kdyby, pochybuji, že by ta noc pro něj znamenala víc než jen sex.
Na druhou stranu, mi to může být jedno. Jsem policajt a chytání zlodějů je moje práce. A za to, že mi ukradl srdce mi příště z postele neuteče.


 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 22. července 2011 v 1:28 | Reagovat

pani hned du na druhej díl *-*

2 Haku Haku | 23. července 2011 v 18:19 | Reagovat

Bežím na další!!

3 Ellyn Ellyn | Web | 19. prosince 2011 v 1:32 | Reagovat

Wááá, krásne :) :) Kde nájdem pokráčko?? :)

4 Yuki-cat Yuki-cat | Web | 19. prosince 2011 v 17:52 | Reagovat

[3]: Zatím pokračování není, ale plánuji ho(spíš komickou vsuvku).Jsem ráda, že se povídka líbí. :-)

5 keishatko keishatko | Web | 19. února 2012 v 0:52 | Reagovat

každý že idú na ďalší diel, ale ja som si nevšimla, že by tu bolo pokračovanie :D možno mi niečo ušlo :D inak krásne, škoda toho konca :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama