Nevlastní

19. ledna 2011 v 0:01 | Yuki-cat |  Jednorázovky
Moje první jednorázovka. Snad se vám bude líbit.




Jmenuji se Tomáš Krátký a chodím do prvního ročníku vysoké školy. Chtěl bych se stát zvěrolékařem, proto jsem moc rád, že se mi podařilo nalézt brigádu zrovna v zoologické zahradě. Ne jen, že získám potřebné zkušenosti, ale dokonce si přivydělám na studia. Jen na učebnice mi padla celá jedna výplata. Žiji sám v malém bytě už rok, potom co mě otčím vyhodil z mámina domu. Potom co máma umřela, prohlásil, že nebude živit cizího, teploušskýho parchanta. Ani nevím, odkud věděl, že se mi líbí kluci.
Dlouho jsem se snažil najít svého skutečného otce, ale vše selhalo. Naštěstí sem si našetřil něco málo z brigád a z kapesného od mamky, tak jsem si mohl dovolit alespoň tenhle malý byt.
"Tomáši. Mohl bys na moment?" odložím kbelík s rybami, kterými jsem do té doby krmil lachtana a odběhnu za ošetřovatelem, který mě volal. Potřeboval jen menší výpomoc u tučňáků. Po pěti minutách sem zpět na okraji lachtaní nádrže a marně se sháním po kbelíku s rybami. Taky mě mohlo napadnou, že se k němu Lojzík-lachtan dostane. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem si všiml červeného bodu na dně nádrže.
"To se dělá? Styď se!" vyčetl jsem Lojzíkovi, který se spokojeně plácal ve vodě.
Kýbl se mi po pár minutách podařilo vylovit pomocí dlouhé tyče s hákem na jednom konci. Po práci se mi chtělo tak akorát zalehnout, ale druhý den měl být test z biologie, v níž jsem měl trochu mezery. Místo osvěžujícího spánku jsem tedy vytáhl učebnice a otráveně se ponořil do textu.
V jedenáct si řeknu, že víc už se mi do kebule nevejde a jdu spát.
Druhý den mi k přežití pomohly dva šálky silné kávy. Hodiny na přednáškách se táhli neuvěřitelně pomalým tempem. Naštěstí mám odpoledne volno a nemusím do práce. Alespoň se trochu vyspím.
"Je tu volno." a aniž bych stihl odpovědět, přisedl si ke mně vysoký černovlasý kluk. Nechápavě jsem se rozhlédl po poloprázdné aule. Je tu tolik volného místa a on si sedne hned vedle mě. Proč? Mám rád kolem sebe dostatek místa a trochu mi vadí jeho společnost. Nakonec to, ale nechám plavat a dál se věnuji přednášce.
"Jmenuju se Michal a ty?" zeptal se, aniž by odlepil oči od sešitu s poznámkami.
"Tomáš." odpovím.
Další otázky už nenásledovaly a já byl rád. Ne že bych neměl rád lidi. Jen nikdy nevím, o čem se s nimi mám bavit a většinou plácnu nějakou kravinu. Kamarádů moc nemám, nemám na ně čas, ze školy do práce a pak dom. Dnes mám volno a vím určitě, že ho celé prospím.
Profesor ukončil přednášku a já se sbalil. Kofein mi z krve dávno vyprchal a já byl unavenej. Zívnu a zamířím k zastávce. Ani si přitom nevšimnu, že ten kluk z přednášky jde za mnou. Všimnu si ho až v autobuse, ale nijak se tím nezabývám, spousta lidí ze školy jezdí, tím samým směre.
Vystoupím na zastávce před panelákem, kde bydlím. Koutkem oka zahlédnu Michal, který mě následuje. Trochu jsem znervózněl, když si se mou vlezl do výtahu. Ale určitě je to jen shoda náhod. Prostě jen bydli ve stejném paneláku. No a, bydlí tu spousta lidí.
"Které patro?" nevím, jestli mou otázku přeslechl nebo jí prostě ignoroval, protože jen stál a neustále si mě prohlížel. Pod tím pohledem jsem znervózněl ještě víc.
"Radši půjdu po schodech." a chystal jsem se z výtahu vystoupit. V tu chvíli mě ale vzal za rukáv a vtáhl zpátky. Zmáčknul tlačítko do sklepa a postavil se do dveří, aby mi zatarasil cestu. Nechápavě a trochu vyděšeně jsem stál v rohu a přemýšlel, co budu dělat. Co po mě může chtít?
"Co to děláš? Co po mě sakra chceš?" Zakřičel jsem na něj.
"Pššššš..."
přiložil si ukazováček na rty a naznačil mi, abych byl ticho. Tak zvláštně se přitom usmíval, že mě to vyděsilo. Ne že bych už vyděšený nebyl. Výtah se zastavil ve sklepě a otevřely se dveře. Chytil mě za ruku a chtěl mě vtáhnout do temného prostoru.
"Nesahej na mě! Pusť mě! Ty …" nestihl jsem doříct, protože se ve sklepě rozsvítilo a byli slyšet blížící se kroky. Michal mi rychle umlčel ústa dlaní a stiskl tlačítko do nejvyššího patra. Pokusil jsem se mu vytrhnou, ale než se mi to podařilo výtah se zavřel a dal se opět do pohybu.
"Ty parchante, co po mě chceš?" zopakoval jsem nezodpovězenou otázku. Hlas se mi třásl strachy.
Místo odpovědí přešel ke mne a políbil mně. Vytřeštím oči, neschopen se ani hnout. Nakonec jsem se, ale vzpamatoval. Odstrčil ho a vrhl se k ovládání výtahu. Zmáčknu nouzový zvonek a k tomu začnu bušit do dveří. Zuřivá paže mě silně odhodila na protější stranu a tlačítkem STOP zastavila výtah. S bolestným zasténáním jsem se svezl po stěně výtahu na podlahu a chytl se za naražené rameno. Michal ke mně přistoupil a nahnul se nade mnou. Vyděšeně jsem se přikrčil a čekal další rány, které nepřicházely.
"Nenuť mě, abych ti ubližoval!" pošeptal mi do ucha. Byl jsem úplně zoufalý a vyděšený. Michal byl o dost silnější a já věděl, že se mu neubráním.
"Proč to děláš? Nic jsem ti neudělal." po tváři mi stekla neposedná slza. Michal jí palcem jemně setřel.
"Neplakej." V jeho hlase byl slyšet smutek a lítost. Jeho chování jsem nechápal, nejdřív se mnou praští o stěnu a teď mě bude utěšovat?
Michal poodstoupil k výtahovému ovladači.
"Ve kterém patře bydlíš?" zeptal se mě klidně a zamyšleně sledoval tlačítka, jako by se to v nich snažil vyčíst.
Proč to chce vědět? Snad si nenaplánoval pokračování v mém bytě.
"Jen tě tam vysadím." ujistil mě, když neodpovídám. Nevím proč, ale věřím mu.
"V pátém." špitnu odpověď. Výtah se znovu rozjel a zastavil v mém patře. Váhavě obejdu Michal. Čekal jsem, že mě opět zastaví, ale nestalo se tak a já vystoupil. Aniž bych se po něm ohlédl, rychle jsem odemkl dveře od bytu a stejně rychle je za sebou znovu zamkl. Kukátkem sem se podíval na chodbu, ale už tam nikdo nebyl. Opřel sem se zády o dveře. Zhluboka dýchal, abych se uklidnil. Při představě, co všechno se mohlo stát, se mi zvedl žaludek. Zavřel jsem oči.
"Ale líbat umí, to se mu musí nechat." řekl jsem si sám pro sebe a bříšky prstů si přejel po rtech. Divoce jsem zakroutil hlavou, abych rozehnal vtíravé myšlenky, jaké by to bylo kdyby .…
"Ty idiote, vždyť ten uchyl, tě málem znásilnil ve výtahu!" ještě dobrých pět minut jsem si nadával do idiotů, než jsem konečně zalezl do sprchy a poté do pelechu.

Další dny probíhali ve stejném stereotypu jako obvykle. Škola, práce, domů. Michala jsem na přednáškách už neviděl a jsem si celkem jistý, že na mou školu nechodí a nikdy nechodil. Bylo to uhozený a divný, ale na druhou stranu jsem byl rád, že ho nemusím vídat.

Přišel jsem z práce asi kolem osmé večer a hladově se vrhl na lednici. Udělal jsem si topinky pomazané česnekem, namažeme sýrem s navrch položeným volským okem a posypaný eidamem. Lahůdka. Než jsem se ale stačil do té dobroty zakousnout, zazvonil mi telefon.
"Ano?"
"Dobrý večer tady je Petr Pokorný. Mluvím s Tomášem Krátkým?"
"Ano. Co si přejete?"
"Já bych to nerad řešil po telefonu. Směl bych se u vás zastavit. Vím, že je pozdě, ale slibuji že nebudu dlouho zdržovat."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad. Akorát jsem přišel z práce. Kdyby, jste mi řekl, co ptřeb..."
"Prosím vás. Jsem u vás za pět minut. Nebudu vás dlouho zdržovat." muž v telefonu zněl naléhavě. Souhlasil jsem tedy a řekl mu adresu, načež mi oznámil, že ví, kde bydlím a s brzy na shledanou, zavěsil. Rychle jsem do sebe naházel večeři a šel se převléct do něčeho pohodlnějšího. Celou dobu jsem přemýšlet, kdo to může být a co chce tak naléhavého. Někdo zazvonil. Otevřel jsem.
Ve dveřích stál starší muž v obleku. Popřáli jsme si dobrý večer a já mu naznačil, aby šel dál. Zavedl jsem ho do malého obýváku, kde se posadil na pohovku.
"Dáte si něco?"
"ne děkuji." vypadal nervózně. "Víte pudu přímo k věci." zhluboka se nadechl a podíval se mi do očí.
"Jsem tvůj otec. Pochopím,
když se mnou nebudeš chtít mít nic společného, protože jsem ti nikdy otcem nebyl, ale musíš mi věřit, že jsem o tobě nevěděl. Nevím, co všechno ti o mě tvá máma řekla.
Na škole jsme spolu chodili, ale já pak musel odjet na studia do Anglie. Pár dní před mím odjezdem jsme se pohádali a rozešli se. Později mi psala, že čeká dítě, ale ty dopisy jsem nedostal. Našel jsem je náhodou, před měsícem v matčině stole. Nevím, proč mi je nepředala, ale věř mi prosím, kdybych o tobě věděl, nikdy bych tě neopustil." muž se mi dál úzkostně díval do očí. Zřejmě se snažil odhadnout mou reakci, ale já jen stál a nebyl schopen slova.
Mlčky jsem si ho prohlížel. Blond vlasy, já je měl jen o něco málo tmavší. Zato jsme měli stejně jasné, zelené oči. Byla pravda, že jsme si byli docela podobní.
"Udělám kávu." nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Jako malej jsem si představoval, co všechno bych tátovi řekl, kdybych ho našel, ale teď jsem měl úplně vymeteno. Přešel jsem do kuchyňky a postavil vodu na kafe. Připravil dva hrnky, nasypal lžičku instantní směsi a zalil vroucí vodou. Se šálky se pak vrátil do obýváku.
"Sladíte?" položil jsem před "tátu" hrnek a nabídl mu cukr.
"Ne, děkuji."
Já sám sem si do hrnku hodil tři kostky. Mlčky jsme upíjeli. Napětí v místnosti se nedalo vydržet a tak jsem se rozhodl prolomit dusivé ticho.
"Co teď ode mne vlastně čekáte? Proč jste přišel?"
"Chtěl jsem tě poznat. Vynahradit ti ten čas, co sem s tebou nebyl." upřímně se usmál.
"Máš rodinu?" bylo by divné vykat vlastnímu otci. Trochu překvapeně zamrkal. Pak se usmál a řekl mi o své ženě a nevlastním synovi. Seděli jsme a povídali si bezmála dvě hodiny. Chtěl jsem se oněm dozvědět všechno:
Vlastní celkem úspěšnou reklamní společnost. Oženil se asi v pětadvaceti se svou dlouholetou přítelkyní, která si do jejich vztahu přivedlo malého chlapečka z předešlého manželství. Vlastní děti kromě mě neměl. Bydlel s rodinou v menší vilce na kraji města. Měl dva psy a v dětství chtěl být chemikem.
V půl jedenácté jsme se rozloučili a dohodli se, že se u nich v sobotu po práci zastavím. Chtěl mě představit své ženě, která se na mě, podle jeho slov, moc těšila.
V sobotu stojím před jeho vilou. Dodávám si odvahu k zazvonění. Ještě pár nádechů a slyším jak se domem rozléhá zvuk mnou tisknutého zvonku. Ve dveřích se objevil táta. S úsměvem mi naznačil, že mám jít dál. Zavedl mě do velkého, prostorného obývacího pokoje. Vévodila mu červená pohovka postavena před nádherný cihlový krb. V pokoji už čekala příjemně vypadající žena s černými vlasy.
"Ahoj, ty budeš Tomáš. Petr mi o tobě vyprávěl." s úsměvem mi potřásla rukou. "Já jsem Jitka. Petrova žena."
"Moc mě těší."
"Posaď se." pokynula mi k sedačce. Táta si sedl do křesla naproti mně.
"Dojdu pro čaj." Jitka odběhla a za moment se vrátila s pod tácem, na kterém nesla tři šálky. Potom, co servis rozložila na stůl, přesedla si ke mně.
"Tak povídej! Petr mi říkal, že studuješ."
"Ano, na zvěrolékaře. Miluju zvířata. Pracuju v místní Zoo." Bylo to příjemné. Povídali jsme si a vyprávěli.
"V kolik hodin se vrátí Michal? Chtěl bych je seznámit." zeptal se Petr své ženy. Shodou náhod se ozvalo bouchnutí dveří.
"My o vlku..." konstatovala Jitka. "Mišáku, mohl bys sem jít. Tomáši, to je můj syn Michal."
Otočil jsem se k nově příchozímu. Vynechalo mi srdce. Do místnosti zrovna vešel ten kluk z výtahu. Koho by napadlo, že se nejedná jen o shodu jmen. Udělalo se mi zle. Ten násilník je můj nevlastní bratr.
Michal měl nic neříkající výraz. Zřejmě ho to, že mě tu vidí, nepřekvapilo.
"Vlastně tě našel Michal." informoval táta. Michal na mě pořád koukal a zřejmě čekal, co udělám. Potřeboval sem se z toho domu. Omluvím se, že už musím jít a rychle zamířil ke dveřím.
"Tome, stalo se něco." zřejmě mé chování na tátu nepůsobilo moc klidně a to jsem se opravdu snažil.
"Ne, ne nic, jen mám ještě nějakou práci. Ozvu se. Ahoj." s tím se za mnou zavřeli dveře.
Co mam dělat? Našel sem tátu kterej má nevlastního syna co mě napadl. Co mam dělat? Našel mě Michal, to znamená, že musel vědět, že jsme bratři, i když nevlastní. Tak proč to udělal? Co mam dělat? Už se opakuju, ale fakt je ten, že nevím. Nevím, co udělám.
Doma si vlezu pod teplou sprchu. Zvonek. Rychle se osuším a natáhnu si černý džíny. Otevřu dveře. Za nimi stojí Michal. Chci je rychle zavřít, ale vtom mi zabrání jeho ruka, která se o dveře zapře.
"Chci si s tebou jen promluvit. Prosím." pustím ho do bytu.
"Co chceš?" zavřu dveře a jdu si do koupelny pro triko. Celou dobu na sobě cítím jeho pohled. Z nepochopitelných důvodů mi to nevadí. Natáhnu si triko a podívám se na něj.
"Omlouvám se. Líbil ses mi a neovládl jsem se. Nechtěl sem ti ublížit ani tě vyděsit."
"Tak to si mě uklidnil." ironicky poznamenám.
"Nechci, aby ses kvůli mně přestal stýkat s tátou."
"To nemam
v úmyslu." ujistím ho.
"Fajn. Má tě rád. Nemáš tu něco k pití?" dojdu do kuchyňky. Nemám nic víc než vodu z kohoutku. Vytáhnu tedy ze skřínky sklenici a začnu do ní natáčet vodu. Silné ruce mě chytnou kolem pasu.
"C-Co to děláš?" Michal se ke mně přitiskne.
"Omlouvám se, ale jsi tak nádherný." jen mě objímá. Je mi tak příjemně, že se nebráním a víc se o něj opřu. Z ničeho nic mě k sobě otočí a začne líbat. Překvapením ztuhnu, ale po chvíli se uvolním a začnu na polibky odpovídat.
"To nejde, jsi můj bratr." uvědomím si a snažím se mu vyprostit z náruče.
"Nevlastní." pohladí mě po tváři. "Moc se mi líbíš. Nechtěl bys se mno chodit?"
Vytřeštím oči. "Chodit?" to snad nemyslí vážně. Zase se nakloní pro polibek. Bylo mi nádherně. Dlouho jsem neměl přítele a jeho polibky se mnou dělaly divy. Úplně mě to pohltilo.
"Dobře." zašeptám. Michal se usmál.
Táta a jeho máma to vzali poměrně klidně. Michal je impulzivní a nepředvídatelný, nevím proč, jsem si zrovna tohle na něm zamiloval.
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 7. února 2011 v 16:59 | Reagovat

pěkné, moc se mi to líbí, i když... nechám si to pro sebe :-D
ještě jsem se chtěla zeptat, budeš psát nového spolužáka?

2 Yuki-cat Yuki-cat | E-mail | Web | 7. února 2011 v 18:22 | Reagovat

Určitě, jen jsem nechtěla psát moc věcí najednou a taky mi trochu došla inspirace, ale rozhodně to hodlám dopsat.
Moc dík za komentář - potěšil. :-)

3 Hanako Hanako | Web | 15. února 2011 v 20:48 | Reagovat

Moc pěkné .. ^.^

4 šárka šárka | 18. května 2011 v 14:40 | Reagovat

hezké :-)

5 Lili Lili | 22. července 2011 v 3:33 | Reagovat

užasný *-*

6 Haku Haku | 23. července 2011 v 17:51 | Reagovat

Líbilo se. :-D

7 keishatko keishatko | Web | 18. února 2012 v 23:55 | Reagovat

veľmi pekné.. :-D

8 Yoriko Yoriko | Web | 19. května 2012 v 0:06 | Reagovat

Napsat "moc hezké" asi není moc originální,že? Ale nemůžu si pomoc!Moc hezké to bylo:-)
Jsem ráda, že jsi z miliónu hrozných českých jmen vybrala zrovna Tomáše a Michala. ;-)

9 Cheer32 Cheer32 | Web | 5. června 2012 v 16:42 | Reagovat

Na tohle nejdou najít jiná slova než tyhle: Opravdu úžasný! OwO Yukíí, ty vedeš! >3<

10 Karin Karin | 23. června 2017 v 18:33 | Reagovat

Moc pěkné. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama