Kóma

20. ledna 2011 v 0:01 | Yuki-cat |  Jednorázovky


Konečně pauza na oběd. Opustím ordinaci a zamířím do jídelny. Jen doufám, že to bude poživatelné. Nemocniční strava je fakt hnus a navíc jí dostáváme i my, doktoři. Dojdu do jídelny a zděsím se. Hrachová kaše. Znechuceně se obrátím na podpatku a zamířím do kantýny. Koupím si dva sendviče.
Chodbou jdu na lékařský pokoj, kde se hodlám najíst. Najednou zahlédnu Julii. Je to sestra, která mě neuvěřitelně uhání. Leze mi to na nervy. Rychle zapadnu do nejbližšího pokoje.
Rozhlédnu se po pokoji. Kromě pacienta v kómatu tu nikdo není. Pootevřu dveře a vyhlédnu, co nejnenápadněji do chodby. Sestra, které se snažím vyhnout, se opírá o stěnu a baví se s jedním ze zdravotních bratrů. Opatrně dveře zase zavřu.
V pokoji je stůl se židlí, tak se rozhodnu najíst zde. Odložím tousty a přejdu k posteli. Dívám se do uvolněné a nádherné tváře asi pětadvacetiletého muže. Světle hnědé, delší vlasy má rozhozené na polštáři kolem dokonale symetrické tváře. Nedokázal jsem se pohledem od něj odtrhnout.
Do reality mě vrátilo až hlasité zakručení mého břicha, které se dožadovalo pozornosti a připomnělo, jak velký mám hlad. Sedl jsem si ke stolu a rozbalil sendvič. Při jídle jsem neustále bloudil k tomu neznámému krasavci na lůžku. Nedivte se, to že jsem gay, o sobě vím už dlouho. Teď se doslova nabízí otázka, proč mě tedy uhání jedna ze sester. Její inteligence se totiž rovná nule, zřejmě si usmyslila, že mě to přenaučí. Jako by to bylo možné.
Je mi trochu líto, že nemůžu vidět barvu jeho očí. Určitě je má nádherné. Pípání při každém jeho úderu srdce mě neuvěřitelně uklidňuje. Dojím. Před odchodem si ho ještě prohlédnu. Musím si zjistit jeho diagnózu. Rozhodnu se a vykouknu na chodbu. Nikde nikdo. Oddychnu si a opustím pokoj. Celou cestu do ordinace mám před očima uvolněnou "spící" tvář. Celý den nejsem schopný dostat ho z hlavy.
Doma mě přivítá Mike. Můj německý ovčák. Jinak žiju sám. Projdu malým bytem do kuchyně, kde si natočím sklenici vody. Mike už přešlapuje u dveří. Popadnu vodítko a jdu ho vyvenčit. Zamíříme do parku. Začíná se stmívat a lampy v parku působí náramně romanticky. Jestli pak by se tu mému neznámému líbilo? Ptám se sám sebe v duchu a hned se skoro rozesměju. Ten chlápek je v kómatu, ani nevím, jestli se z něj někdy probere a já tu přemýšlím, jestli by se mu líbilo v parku. Jsem vážně zoufalec. V tu chvíli se rozhodnu, že do jeho pokoje už nepůjdu. Vrátím se s Mikem domů. Uvařím si večeři, jestli se tak instantní polévka dá nazvat a pustím televizi. Na neznámého si vzpomenu až druhý den při obědě, kdy máme v jídelně jeden z neidentifikovatelných blafů. Zarazím se, když procházím kolem jeho dveří. Nikomu neublíží, když tam vejdu a já se alespoň v klidu najím. Vezmu za kliku. Pomalu nakouknu, jestli se něco, od minula, nezměnilo. Nedělám si iluze, že by se za tu dobu probral, spíše aby tam neměl rodinnou návštěvu. Rychle do sebe naházím zakoupené chlebíčky a přisunu si židli k posteli. Váhavě mu dám jeden pramen vlasů za ucho. "No vidíš, takhle ti to sluší mnohem víc." začnu s monologem. "Já jsem Pavel. Pracuji tu. Ty mě neznáš a já tebe vlastně taky ne. Ani nevím, co tu dělám. Včera jsem tě tu viděl poprvé a nemohl tě dostat z hlavy. Snad se neurazíš, když ti řeknu, že se mi líbíš. Docela rád bych se sem k tobě chodil naobědvat. Máme tu sice jídelnu, ale to co tam dávaj se nedá pozřít. To poznáš sám, až se probereš. Už budu muset jít, končí mi pauza. Tak zatím." ukončím monolog a odejdu z pokoje. Je mi podivným způsobem dobře. Uznávám, že je to divný chodit za někým koho neznáte a vykecávat se mu, ale mě to udělalo neuvěřitelně dobře a dokonce jsem se těšil na další den, až ho zase uvidím.
Chodi jsem za ním každý den a povídal mu vše, co mě zrovna napadlo. Dokonce jsem mu četl noviny a knihy. Jednou jsem přitáhl menší rádio, abych pustil svou oblíbenou písničku, Mám jizvu na rtu, o které jsem mu den předtím povídal. Stal se mou soukromou zpovědnicí a já byl na něm doslova závislí. Po čase jsem se osmělil sem, tam ho pohladil po tváři. Dá se říct, že o mně věděl všechno, kdyby byl schopen to všechno vnímat a já o něm nic. Bál jsem se na něho zeptat, aby se mi nerozplynula ta dokonalá iluze, ve které mi bylo tak dobře. Po týdnu návštěv mě ovšem přemohla zvědavost a zašel jsem se na něj zeptat na informace.
"Proč to chceš vědět." optala se mě moje známá pracující v informacích, které jsou současně recepcí.
"Jen tak, tuhle jsem šel kolem a čistě náhodou jsem se v tom pokoji schoval před Julčou. No tak, jsem jen zvědavej." zaškemrám. O tom, že tam od té doby chodím pravidelně, se nezmíním.
"Hm. To už tě zase otravuje? Ta je neuvěřitelná. Myslela jsem, že si jí řekl, že si na kluky."
"Taky že jo. Ale asi si myslí, že je to nemoc, ze které se vyléčím a nejlépe s ní." obhajuji se. Jana se na mě soucitně podívá.
"Takže jmenuje se Jakub Soudek. V kómatu je přes dva měsíce po nehodě v horách kde pracoval jako záchranář. Jeho stav je stabilizovaný. Mozek vykazuje aktivitu atd. Vlastně není přesně znám důvod, proč se ještě neprobral." pokrčí Jana rameny.
"A co rodina?" napadne mě. Anna si mě podezřívavě přeměří, ale odpoví.
"Nikdo z rodiny za ním nechodí. Jen asi dvakrát se na něj byl přeptat někdo z práce." trochu si povzdechne. "Hele Pájo, vykašli se na to." její starostliví pohled mě potěší, je fajn když víte, že někomu na vás záleží. Mělo mi být jasný, že mi na čistou zvědavost neskočí.
"Nechceš se u nás zase jednou zastavit na večeři?" usměju se na ní. Mát to u nich rád. Má fajn manžela a roztomilou dceru, která je neuvěřitelně zvídavá a všechno jí zajímá. Vždy se mě vyptává na nejrůznější věci počínaje jehlou a operací srdce konče. Potom mě celý večer vysvětluje, proč to co jsem jí řekl, není pravda.
"Přijdu rád. Jen mi to teď asi nevyjde, ale určitě se domluvíme." poděkuji za informace a jdu do své ordinace, kde jsem až do večera.

"Tomu bys nevěřil, víš, jak sem ti vyprávěl o Julii. Tak se bude vdávat. Promiň, ale musím se smát. Když mi to oznamovala tak se hrozně omlouvala, že prý na mě nikdy nezapomene a i tak mě bude mít ráda. Musel jsem jí ujistit, že mi to nevadí. Bylo to fakt ujetý.
Dneska mám k obědu domácí kuchyni. Jestli si myslí, že to je moje dílo, tak mě přeceňuješ. Ne. Tohle mám od Aničky. Tvrdí, že mám příšerné stravovací návyky. Ale ve skutečnosti si nevařením snažím zachránit život a to si představ, že bych to snědl. Své kuchařské umění bych ti nepřál. Ale to její rizoto voní skvěle. Nevěřil bys, jak dokonale umí udělat zapečené brambory s mletým masem, rajčaty a sýrem. Balada.
Měls to tady dost ponurý. Přinesl jsem ti kytku. Orchidej. Moje oblíbená. Už budu muset jít, zítra zase přijdu."

"Včera mi utekl Mike. Běhal jsem po celém parku úplně šílený strachy. Nikdo z kolemjdoucích ho neviděl. Navíc kousek od parku je silnice. Nevím, co bych dělal, kdyby se mu něco stalo. Po hodině hledání jsem to vzdal a šel domů s tím, že zavolám na policii. Asi trochu přeháním, ale vážně nevím co dělat v takové situaci.
Málem to se mnou seklo, když ho našel sedět přede dveřmi. Sousedka ho poznala a pustila do baráku.
V tu chvíli sem se na něj nedokázal zlobit. Nedokážeš si ani představit, jak se mi ulevilo. Jednou ti to třeštidlo ukážu. Tak zase zítra. Ahoj." a poprvé za ty týdny ho políbil. Ani si pořádně neuvědomil, co dělá. Bylo to tak přirozené, samozřejmé.

"Zkoušel jsem vařit. Už si někdy viděl hořet vodu? Říkám ti, moje kuchyň je prokletá. A to nepřeháním. No možná trošičku. Divím se, že mi pokoj nelehl popelem. Pro příště se tomu vyvaruji. Jo, řekl jsem ti, co sem to vařil? Řízek a hranolky. Moc zdravé to není, ale … Počkat přitom se žádná voda nepoužívá. Tak co to tam hořelo?
… To je fuk. Už nikdy nebudu dělat nic tak nebezpečného.
Je pozdě, už půjdu. Zítra." polibek.

Bylo mi tak dobře. Chodil jsem za ním každý den. Neustále na něho myslel. Mělo mi dojít, že to nemůže vydržet věčně.
"On se probral?" užasle vykulím oči na
Annu. Jak? Kdy? Vždyť ještě včera … Nejradši bych si nafackoval. Jsem to, ale parchant. Vždyť je to skvělý.
"Jo, probral. Už bylo na čase." Usměje se.
"To je skvělé. A je v pořádku?"
"Ještě nejsou všechny testy, ale vypadá to, že je v pořádku." To je dobře. Hlavně, že mu nic není.
Celé dopoledne v práci je mi nějak divně. Proč z toho nemůžu mít radost. Samozřejmě jsem rád, že se probral a může normálně žít dál, ale zřejmě jsem se na ty návštěvy příliš upnul. Určitě to zvládnu. Byl jsem spokojen i před ním. Zvládnu to. Určitě. Smířím se s jeho ztrátou.
Oběd. Sem doktor. Můžu za ním zajít a zeptat se jak se cítí. Na tom nic není, jen čistě lékařský zájem. Jo jasně, zajdu tam.
Zarazím se s rukou na klice. Když už jsem došel už sem. Otevřu dveře. Jakub sedí na lůžku a listuje novinami. Kdyby jen tušil, že právě tyhle jsem mu už četl. Podívá se na mě. Vyschlo v krku. Ty oči, úplně jsem se v nich ztratil. Tmavě modré hlubiny. Zavrtím hlavou. Prober se přece.
"Potřebujete něco?" zeptá se. Asi musím vypadat jako idiot.
"Jen se vás jdu zeptat, jak se cítíte."
"Překvapivě, trochu unaveně, ale jinak dobře. Kdy bych mohl jít domů?"
"Ještě nejsou hotové všechny testy, ale zdá se, že jste v pořádku. Už jste zkoušel chodit?" nejsem jeho doktor a nemůžu mu dát přesnou odpověď, proto raději přejdu k otázkám.
"Ráno, ale motala se mi hlava. Sestra tvrdila, že je to normální." Tak tomu říkám rychlost. Pak mě napadne jiný dotaz.
"Má se o vás doma kdo postarat?" snažím se skrýt veškerou zvědavost v hlase. No, jedním slovem. Nepovedlo.
"Moje snoubenka." Řeknu vám, málem to se mnou fláklo. Vždyť tu za ním nikdy nikdo nebyl, tak kde se najednou vzala snoubenka. Přemáhám chuť rozbrečet se, jak holka a utéct z pokoje. Klid. Prostě sehraju klidný odchod a zhrotím se až na záchodech. Jako pravý chlap.
"Není vám nic?" sem mizerný herec.
"Ne, jen menší únava." Zalžu. "Po testech budeme chytřejší. Zatím se mějte a trpělivost." Donutím se k úsměvu. Vyjdu z pokoje a zamířím na toalety. Je mi hrozně. Proč musí tak bolet, když přijdeme o něco, co nám nikdy nepatřilo.

Zvláštní doktor. Vlastně je docela hezký… Dost. Takové myšlenky jsem si zakázal, když jsem potkal Sandru. To je moje snoubenka. Nemůžu se dočkat, až jí zase uvidím. Byl jsem mimo čtyři měsíce, ale podle nádherné orchideje na stolku, mě neopustila. Trochu mě to překvapuje, vždy se mi zdála trochu povrchní, ale křivdil jsem jí. Asi bych jí měl zavolat. Zívnu. To by jeden neřekl, jak může čtyř měsíční spánek vyčerpat.
Trochu si odpočinu a večer jí zavolám. Zní překvapeně a zaskočeně. Myslel sem, že jí přede mnou volali už z nemocnice. Přece jen jestli sem za mnou chodila.
Domluvíme se, že další den přijde. Skvělé. Jen jí poprosím, aby mi přinesla něco k jídlu. Místní jídlo je odporný.

"Ahoj Jakube." Pozdraví mě Sandra, než vejde. Ale proč tak nesměle.
"Ahoj moc rád tě vidím." Políbím jí na tvář. Je nádherná, ale zdá se poněkud nervózní.
"tak jak ti je?" zeptá se.
"Dobře. Brzo mě pustí domů."
"To je dobře. Hele víš …" sklopí oči. "Já, musíš mě pochopit. Nevěděla jsem, jak to s tebou bude dál. Byl si v kómatu a hrozily trvalé následky. Ani bych nevěděla, jak se o tebe postarat. Navíc celou dobu si nic nevnímal, tak by bylo zbytečné sem chodit. Ale věř mi, že celou tu dobu jsem se modlila, aby ses mi vrátil. Po tak dlouhé době jsem se vdala všech nadějí a rozhodla se jít dál, nebylo to lehké, ale našla jsem si přítele a jsem šťastná. Prosím pochop to." Schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
"Vypadni." Asi se to zdá být kruté přece jen čtyři měsíce jsou opravdu dlouhá doba, ale znám jí až příliš dobře, na to abych jí to sežral. Vždycky to byla mrcha. Jak jsem mohl být tak slepý. Odejde. Mam vztek. Ne na ní, sám na sebe. Něco takového jsem si málem vzal. Díky bohu za tu nehodu.
Podívám se na fialovou orchidej a konečky prstů se dotknu jejich listů. Tak od koho tě mám?

Nemůžu se na to dívat. Chodí mi tu jak tělo bez duše. A přitom ta Jakubova snoubenka tu byla jen jednou a nezdálo se, že by byli nejzamilovanější pár. Mám Pavla moc ráda. Je to přítel, takhle to prostě nemůžu nechat. Pavlík si zaslouží štěstí a Jakub, při nejmenší si zaslouží pravdu a tu taky dostane. Za moment končím, tak za ním zajdu.
Převléknu se a hned jdu k jeho pokuji. Pavel bude neštvaný, ale upřímně nemá co ztratit jedině získat. Snad ještě nebude spát, přece jen je už dost pozdě. Zaklepu.
"Dobrý večer." Řeknu a nakouknu do pokoje. Naštěstí nespí.
"Dobrý večer." Odpoví. Vejdu do pokoje a posadím se na stoličku vedle postele. Trochu nechápavě na mě kouká.
"Jsem Anna Jindrová chtěla bych s vámi mluvit." Začnu. "Víte, mám kamaráda, jednou se ve vašem pokoji schoval před takovou otravnou fuchtlí. No, důležité je, že…víte, líbil jste se mu a od té doby za vámi chodil pravidelně. On neví, že to vím a nesouhlasil by, abych vám to řekla. Ale nikdo jiný za vámi nechodil a já chtěla, abyste věděl, že jste tu nebyl sám. Chci vás poprosit, nemohl byste si s ním promluvit? Nějak jemně ho odmítnout a vysvětlit důvod. Nechci, aby se trápil." Zakončím proslov. Podívám se mu do očí. Vypadá zmateně, ale ne naštvaně. To je dobré znamení.
"Kdo je ten váš kamarád?" zaslechla jsem zvědavost?
"Jeden z doktorů. Moc milej kluk." odpovím. Odvrátí pohled a zamyšleně se dívá do stropu. To bude asi všechno, řekla jsem vše. Zvednu se a odcházím.
"Takže ta květina…" zaslechnu. Otočím se na něj a podívám se na stolek.
"Orchidej, jeho oblíbená." řeknu.
"Jo, já vím."

Dnes mám noční. Zrovna si jdu pro kávu, když si všimnu Anny vycházející z Jakubova pokoje. Co tam dělala a proč se tak zvláštně usmívá?
"Anno?" dojdu jí. Přistiženě se na mě podívá a usměje se. "Stalo se něco? Proč si byla v tom pokoji?" Anna ke mně s úsměvem přejde. Dá mi pusu na tvář.
"Měl by sis s ním promluvit." Proč má tak vševědoucí úsměv a s kým promluvit.? Přece neví o…nebo ano. Najednou mě popadla za ruku a bez klepání vrazila do pokoje a mě tam vtáhla s sebou. Bylo by dětinské začít se s ní prát a utéct?
"Pane Soudku, chtěla bych vám představit svého dobrého přítele Pavla ……" postrčí mě blíž k lůžku. Jakub je očividně zaskočený, ale usmívá se. Nakonec Anna prohlásí, že nás nechá si popovídat a odejde. Ještě nikdy mi nebylo tak hrozně trapně.
"Omlouvám se, půjdu." Odcházím, aniž bych se na něj podíval.
"Počkejte, chtěl bych s vámi mluvit." Zarazím se a vrátím k lůžku. "Vaše kamarádka mi řekla o vašich návštěvách." Takže to opravdu věděla. Ale proč mu to musela říct? Tohle jí neodpustím. Neměla se do toho plést.
"Vysvětlím vám to, bylo to jen, jen…já vlastně ani nevím, co to bylo." Sklopím oči. Musí si myslet, že jsem úchyl.
"To je v pořádku. Moc děkuju za květinu, je nádherná." Má krásný úsměv.
"Jo to je. Budu rád když si jí necháte."
"To mám v plánu." kývne. "Máte na svědomí i to, že mi všechny články v novinách přijdou povědomé?"
"Možná jsem si četl nahlas." Pokrčím rameny. Jakub se rozesměje. "Mohl bych tě jako poděkování někam pozvat? Samozřejmě, až mě pustí." To jsem tedy nečekal.
"Moc rád." Nemůžu si pomoct, nejspíš se šklebím jak idiot.
"Fajn, pustí mě asi ve čtvrtek. Co třeba v sobotu? Večeře?" navrhne.
"Platí."

Sobota. Sem hrozně nervózní. Převlíknul jsem se snad stokrát. Nakonec skončím v tmavých kalhotách a tmavě modré košili. Jakub vybral příjemnou restauraci v centru. Mám v úmyslu jít pěšky, je to kousek, aspoň si trochu provětrám hlavu.
K restauraci dorazím přesně. Jakub už je před ní. Posadíme se ke stolu a objednáme lahev vína.
"Co si dáš k jídlu?" zeptá se mě Jakub.
"Hm, asi ty těstoviny se sýrovou omáčkou a kuřetem." Jakub si objedná totéž.
Číšník nám rozlije víno do sklenic a lahev nechá na stole.
"Jak se ti zapojuje do života." Opravdu nevím, o čem jiným bych začal, navíc mě to opravdu zajímá.
"Doma prázdno. V práci mi nabídli, abych se vrátil, ale najdu si něco klidnějšího. Alespoň na čas. Koupil jsem si psa. Labradora, jmenuje se Lili." Napije se vína.
"To ti přeju." Daruji mu nervózní úsměv. "Děkuju ti za pozvání, ale nemusel si mě zvát. Musím ti přijít jako podivín, když lezu do pokoje cizím lidem a mluvím s nimi."
"Nejsem jediný?" hraně se zamračí a já se pro změnu rozesměju.
"Samozřejmě, že jsi jediný." Řeknu ještě rozesmátě.
"To je dobře jsem žárlivý." usměje se a já pro změnu zmlknu. Jak to myslel? Přinesli jídlo. Popřejeme si dobrou chuť a dáme se do jídla. Je to fakt výborný. Dlouho sem nic tak dobrého nejedl. Lahoda.
Dobře se bavíme. Vypijeme celou flašku vína a objednáme si ještě jednu. Došla mi jedna důležitá věc, je mnohem lepší, když se s někým bavíte a on odpovídá. Před desátou odejdeme z restaurace a Jakub mě pozve k sobě na kafe. Těším se, že uvidím, jak žije. Nebydlí daleko a tak za pár minut stojím v jeho bytě. Je větší než můj a moderně zařízený. Posadím se na pohovku, zatím co Jakub dá vodu na kávu.
"Bude to za moment." přisedne si. Rozhlédnu se.
"Kde máš Lili?" říkal přece, že má psa. Jakub se usměje a dojde ke dveřím, zřejmě od ložnice. Hned jak otevře, vřítí se do místnosti půlmetrové štěně. Hned skočilo na gauč a poté na mě. Povalí mě na záda a začne olizovat. Hrozně se rozesměju a pokusím se jí ze sebe shodit. Jakub se samozřejmě královsky baví.
"Mohl bys mi pomoct?" zakvílím mezi smíchem.
"Lili k noze." k mému velkému překvapení poslechla. Jakub jí opět zavřel do ložnice.
"Stačilo?" zeptal se Jakub.
"Jo." Vydechnu a svalím se na záda. Zavřu oči. Ani si nevšimnu, že ke mně přišel. Čeho si všimnu, jsou jeho ústa na mých. Otevřu oči a překvapeně se na něj podívám.
"Promiň, ale už jsem to nemohl vydržet." nejsem schopný myslet, proto si ho jen přitáhnu a začnu líbat. Nebrání se a polibek prohloubí.
"Nechtěl bys zůstat na snídani." zašeptá mi do úst.
"Snídani? Vždyť je noc." Konstatuji a opět ho políbím.
"Já vím." ocitnu se ve vzduchu. Jakub mě donese do ložnice, odkud vyžene Lili a zavře jí na chodbě.

Ráno byla snídaně skvělá a všechny další taky. Po dvou týdnech jsem se k němu přestěhoval. A teď...čekáme štěňátka.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hanako | Web | 15. února 2011 v 21:24 | Reagovat

Skvělá povídka .. :)

2 šárka šárka | 18. května 2011 v 15:05 | Reagovat

nádhera, čekáme štěňátka, dokonalé :-)

3 Rhea Rhea | 21. července 2011 v 12:52 | Reagovat

Krásný, vtipný. Čekáme štěňátka.. :-D

4 Lili Lili | 22. července 2011 v 3:19 | Reagovat

juuu *-* nadhera zvlášt jmeno fenky se mi libilo xD

5 Haku Haku | 23. července 2011 v 18:03 | Reagovat

Nádhera..a ten koniec.. :-P  :-P

6 Rin Rin | Web | 16. února 2012 v 15:13 | Reagovat

Jůůů, to bylo hezký :-)  :-)
Romantika jako blázen, to já můžu :-D
Jak si tam s ním chodil povídat, to bylo tak roztomilé i když mu donesl tu kytku :-D A ta sestra náhodou taky, aspoň byla sranda :-D Ale na Annu bych se zlobila, i když to díky ní dopadlo tak skvěle :-P  :-P
A nejlepší ten konec... Máme štěňátka :D  :D

7 keishatko keishatko | Web | 19. února 2012 v 0:36 | Reagovat

ten koniec ma zabil :D parádna poviedka :D moc sa mi páčila :)

8 Karin Karin | 23. června 2017 v 18:48 | Reagovat

Parádní to budou pěkné štěňátka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama